Kateřinice

V lednu jsme pořádali XX. Kateřinické setkávání vozíčkářů, jako vždy byla zima, a jeli jsme na prohlídku firmy Gufex a zimní vyjížďku 😊

Dále se celý rok hlavně věnujeme poradenství pro hendikepované a to jak problematika mobility, auta a jejich úpravy, vozíky a další pomůcky... dáváme rady, jak získat příspěvky a jak si usnadnit život nejenom na vozíku.

Snažíme se sportovat a to většinou atletiku vozíčkářů... Dokonce Mirka Obrová se letos zúčastnila Paralympiády v Paříži, což byl největší úspěch a splněný sen😊tady je její rozhovor…

Jak se plní sny

Letos se Vám splnil velký sen, když jste získala nominaci a pak úspěšně reprezentovala ČR na letní paralympiádě v Paříži. Kdy jste si poprvé řekla, že na to máte a ráda byste na paralympiádu jela?

Ano, splnil se mi velký sen a určitě se nepletu, když řeknu, že olympiáda či paralympiáda je sen každého sportovce a já jsem za to nesmírně ráda, že jsem mohla být součástí paralympijského týmu ČR. To, že na to mám, protože v Česku je nás 5 holek, které máme nejlepší výsledky, jsem zjistila už před paralympiádou v Tokiu v době covidu, kdy už jsem byla potencionální účastník, ale nevyšlo to jen o malý kousek. To mě nakoplo a řekla jsem si, že ten kousek přeci nemůže být tak vzdálený, aby to v Paříži neklaplo.

Co všechno musí sportovec udělat pro to, aby nominaci na paralympiádu mohl získat?

Usilovně trénovat a splnit limity, které jsou dané IPC (International ParalympicCommittee), což je hlavní organizace paralympijských sportů. Účastnit se tzv. sankcionovaných závodů, to jsou závody, které se započítávají do světového žebříčku podle hendikepu.  Mistrovství světa, je největší závod před paralympiádou a pokud se sportovec  umístí do 4. místa, tak má účast na paralympiádě zajištěnou. Až mistrovství světa skončí a skončí všechny závody, které se započítávají do světového žebříčku, (je určen poslední závod, ve kterém se dají limity plnit), tak IPC nějakým koeficientem vypočítá a určí, kolik míst ta která země na paralympiádu získá, což je opravdu do poslední chvíle nejisté.

Jak dlouho vaše kvalifikační příprava trvala a kolik to bylo závodů? Co to znamená „sankcionovaný závod“?

Tři roky a závodů, kterých jsem se zúčastnila, bylo nespočet. Všechny závody, které jsou v zahraničí a i některé naše jsou sankcionované, to znamená, že se počítají do světového žebříčku. Každý lepší výkon nás pak posouvá v žebříčku nahoru. Pak se rozhoduje, jakou částkou náš stát (národní sportovní agentura) paraatletům na tyto velké akce přispěje. Ale i takto si musíme vše platit sami. NSA sice něco chce zaplatit, ale ještě v srpnu se neví, kolik peněz stát vyplatí, a atletická sezona pro nás začíná únorem, kde po zimní přípravě v hale potřebujeme trénovat techniku a oštěpem se dá házet pouze venku, tak musíme vyrazit za teplem, což je také nákladné. Není to jednoduché

Ze zimních soustředění, např. na Arabském poloostrově nebo v Africe, se po každém závodě vracíte domů?

Po některých závodech jsme ještě zůstávali na soustředění v jeho rámci se případně i přesouvali na další závody, protože u nás v zimním období nejsou podmínky na venkovní přípravu. V Africe nebo kdekoliv v teplých krajích nám to klimatické podmínky umožňují. Jen je to všechno hlavně časově a finančně náročné. Lidé říkají, vždyť jsi pořád na dovolené. Nedokážou si představit, že je to především dřina, dřina a zase dřina. Ale ať si každý myslí co chce. Ti, co mě znají nebo se v oblasti vrcholového sportu pohybují, to dobře ví a rozumí tomu.

Je podpora našich para sportovců ze strany státu, např. od Českého paralympijského výboru, dostatečná, nebo si financování včetně účasti na zahraničních závodech musíte zajišťovat sami?

Nevím, jaké podmínky mají ostatní para sportovci, ale jsem ráda, že se konečně, letos prvním rokem, začíná hodně komunikovat s paralympijským výborem. Doposud to nefungovalo nebo jsem neměla možnost to pocítit. Podmínky se mění každý roka zatím není zcela funkční ani NSA (Národní sportovní agentura). Takže si většinou všechno zajišťujeme a platíme sami ze svých zdrojů včetně účasti na světových pohárech.

Závodit na vzdálených mítincích je asi náročné nejen finančně, ale i fyzicky. Jak se vám daří vypořádat se např. s náhlou změnou klimatických podmínek, délkou letu nebo časovým posunem a krátce na to podávat potřebné výkony?

Ano, cestování je velice náročné. Časový posun naštěstí většinou nebývá tak velký, ale letos to opravdu bylo hodně těžké. Jarní cesta do Japonska na MS v Kóbe byla s přestupem v Mnichově strašně dlouhá, nekonečných 12 hodin s časovým posunem 7h+. Tak dlouhý let a časový posun jsem absolvovala poprvé. Bohužel, až na místě jsme se dozvěděli, že kvůli velkému počtu sportovců musím v disku absolvovat i kvalifikaci, která bývá den před finále. Takže jeden den ráno jsme se ubytovali a druhý den už jsem měla závod. Nestihla jsem se dostatečně aklimatizovat, bylo to docela drsné. A to jsme netušili, že let zpět bude trvat 14 hodin. Naštěstí letadlo nebylo plné ani jedním směrem, tak jsme měli řadu sedadel jen pro sebe a dalo se aspoň trochu lehnout.

Vnímala jste nějaké rozdíly v organizaci mezinárodních závodů, kterých jste se účastnila včetně přístupu k paraatletům?

Organizace je v každé zemi jiná. Někde je to náročné, čeká se na dopravu na stadion, neklape časový program, a tak. Ale třeba v Japonsku vše šlapalo jak hodinky, a pokud se stalo, že jsem přišla k autobusu a byl plný, tak během chvilky zavolali auto a už jsem se vezla. Opravdu to měli dobře zorganizované. Přístup je asi všude vstřícný. V každé zemi se snaží, aby vše klapalo a bylo na úrovni. Jen někdy se to úplně nepodaří, ale to je málokdy.

A konečně se dostáváme k pařížské paralympiádě. V jakých disciplínách jste závodila a v které jste se cítila silnější?

V Paříži jsem závodila v hodu diskem a oštěpem, v disku jsem se bohužel nekvalifikovala i z důvodu velkého deště, ale hlavně pro velkou konkurenci. Tyto soupeřky mají dobrou stabilitu, proto jsou zařazeny podle hendikepu do skupiny nejméně postižené.  V oštěpu jsem na tom v hendikepu horší a více podobně jako soupeřky. I když jsme zde sloučené kategorie bez přepočtu, tak máme se soupeřkami podobný handicap*.  Na závodech jako je mistrovství Evropy, mistrovství světa a paralympiáda se totiž výsledky podle handicapu nepřepočítávají, kdežto na ostatních závodech ano. Potom se stává, že na světových pohárech a mítincích mám lepší umístění než na ME, MS a paralympiádě.

Ještě vrátíme k úspěšné kvalifikaci na paralympiádu, která však není zárukou získání nominace. Víme, že jste to neměla jednoduché. Jak to u vás proběhlo?

Kvalifikace není zárukou proto, že i když se kvalifikuji, (splním podmínky a limit, který udává IPC), tak negeneruji celou kvótu, jak to mají zdraví sportovci, ale pouze nějakou část. O tom, kolik kvót ta která země získá, rozhoduje IPC, a o přiřazení jmen rozhodují národní paralympijské výbory podle umístění ve světovém žebříčku. Česká republika získala 3 místa a žádala divokou kartu pro atletku, která se kvůli zranění nemohla zúčastnit MS v Kóbe. Ta tři místa byla jistá, ale divokou kartu jsme na první pokus nedostali, a tak se rozhodovalo mezi mnou a sprinterkou. Obě jsme byly na 13. místě v tabulkách, bohužel pro mě. Byla jsem velmi zklamaná a začala uvažovat o ukončení kariéry. Bylo to týden před dovolenou, tak jsme se s trenérkou dohodly, že si dám po náročné přípravě oraz a během dovolené nebudu dojíždět na tréninky. Poslední den dovolené mi trenérka Aneta Inochovská zavolala, že Anička (ona sprinterka) divokou kartu nakonec získala, a jestli chci jet do Paříže, místo je volné. Na mou první reakci "No, to si děláš p…l!" odpověděla: „Ne, nedělám, ale musíš se rozhodnou hned!“  Samozřejmě jsem řekla, ano. Taková šance se neodmítá. A už jsem balila tašku na soustředění - poslední přípravu na paralympiádu.

V Paříži se vám podařilo kvalifikovat v hodu oštěpem, ve kterém jste nakonec byla jedenáctá. Jak na tento úspěch vzpomínáte? V TV přenosu jsme viděli, že jste měla smůlu na počasí, a dle komentátora jste na pohled nebyla ve své kůži.

Na počasí jsem měla skutečně smůlu. Byly tam velké výkyvy. Neměly jsme tak všechny soupeřky stejné podmínky. Počasí bylo jak na houpačce, ale neporučíš větru dešti. Se svým standardním výkonem bych v tak nabité konkurenci stejně skončila nejlépe na 10. místě. Pro mě byla výhra už to, že jsem se stala součástí paralympijského týmu a mohla se tak největšího sportovního svátku zúčastnit.

Jak na vás olympijská Paříž a paralympiáda samotná zapůsobily? Organizace akce, dobrovolníci,  ceremoniály, atmosféra, …

V Paříži jsem byla na závodech asi již po páté. Roky před paralympiádou na světovém poháru, v loni to bylo dokonce mistrovství světa, takže mám s čím srovnávat. Ale musím uznat, že letos se opravdu snažili. Podle mě byla organizace nejlepší za celé roky. I když ostatní paraatleti, kteří se zúčastnili více paralympiád, říkají, že to rok od roku upadá. Toto bych mohla posoudit, kdybych makala ještě 4 roky a podařilo se mi dostat na paralympiádu v Los Angeles v roce 2028. No, ale to je hodně daleko. Ceremoniály - je to úplně něco jiného, vidět to v televizi nebo to opravdu zažít. Bylo to dlouhé čekání, ale nakonec nepopsatelný zážitek, který se třeba už nebude opakovat. Snažila jsem se užít každou vteřinu. Závěrečný ceremoniál bohužel celý propršel, jak jinak. Počasí opravdu jak na houpačce. Organizace, dobrovolníci, všechno bylo nesrovnatelné s tím, co jsem dosud zažila. Všichni se snažili, byli přátelští, vlídní. I paralympijský výbor, fyzioterapeuti a celý realizační tým byli super. A ta úžasná atmosféra na stadionu, ta je nezapomenutelná. Sedmdesát tisíc skvělých fanoušků! To si nedokážete představit, pokud v tom kotli nejste. Ty emoce, všechno se to ve vás bije, mrazení a husí kůže po celém těle, je to nepředstavitelné. Skvělééé!!! A co byla největší pecka, že jsem mezi těmi fandícími diváky měla svou rodinu - syna Kubu, přítele Petra, jeho synovce a nečekanou přepadovku, mou sestru Irik s manželem

Kromě příjemných zážitků a překvapení bylo i něco, co bylo méně příjemné nebo vás zklamalo?

Jestli mě něco vyloženě zklamalo? To asi ne, a pokud ano, tak už jsem to zapomněla

A vracíme se domů. Letos se konal premiérový ročník České para atletické ligy. Jak se vám v ní dařilo?

Česká paraatletická liga je obdoba Českého poháru, který asi ještě pokračuje, ale sportovci se už před dvěma lety snažili jej předělat, protože se jim nelíbil přepočet handicapu, který nebyl v souladu se světovým přepočtovým systémem. V roce 2022 byl zahájen ParamoraviaCup, který bohužel trval pouze dva roky, protože se jeho podmínky zase nelíbily zakladatelům Českého poháru. Takže to tady máme takové zamotané. V paraatletické lize jsem se bohužel zúčastnila pouze tří kol z pěti a skončila jsem na 4 místě.

Sportovní rok 2024 byl pro vás tedy nadmíru úspěšný. Zeptám se jednoduše: „Jedete dál?“

Rok 2024 byl velice náročný, jak fyzicky, tak finančně. Jsem šťastná za tuto novou zkušenost, kterou jsem mohla okusit na paralympijských hrách v Paříži. Všichni víme, že věk je jenom číslo, takže pokud zdraví dovolí a podmínky nebudou horší než doposud, tak se pokusím ještě 4 roky bojovat dál. Největší poděkování patří trenérce Anetě Inochovské, bez jejího nasazení by také nic nebylo.

V úterý 15. října prezident republiky Petr Pavel přijal na Pražském hradě sportovce reprezentující ČR na letošních olympijských a paralympijských hrách v Paříži. To je zajisté velké ocenění?

Proti olympionikům jsme měli tu čest, že nás pan prezident Pavel navštívil v olympijské vesnici a byli jsme s ním i na obědě v paralympijské jídelně. Tam nám popřál hodně štěstí. V polovině října jsme pak byli všichni, olympionici i paralympionici, pozváni do Míčovny Pražského hradu, kde nám pan prezident poděkoval za vzornou reprezentaci ČR. Následně jsme měli možnost se s ním po skupinkách vyfotografovat a při tom proběhlo i malé občerstvení. Poté jsme byli všichni vyzváni k společné fotografii. Jsem moc ráda, že parasporty konečně začínají být vidět a vchází tak do povědomí lidí. Budeme tedy doufat, že i tato návštěva přispěje k zlepšení podmínek pro naše parasportovce.

Děkujeme za rozhovor. Přejeme pevné zdraví a úspěšné pokračování vaší sportovní kariéry. Paralympiáda v Los Angeles, to je výzva jako hrom. Ať se daří!

Ještě jsme začali letos i střelbu ze vzduchové pistole vozíčkářů, což je celoroční halový sport a není tak fyzicky náročný jak třeba atletika nebo jiné sporty jako ragby, florbal, tenis, stolní tenis atd. co dělají naši členové vozíčkáři…

No a už pomalu připravujeme akci zimní setkávání… 25. leden 2025 budeme zase v Březinách a okolí.

Přejeme krásné požehnané Vánoce        Hodně zdraví, štěstí a pohody v novém roce 2025